To jsme si zase užili světa. Když se vloni se školkou loučil Míša, brečel jsem. Fakt hodně. Říkal jsem si, že končí jedna etapa človíčkovskýho života a Míša odchází ze školky, kam chodil 4 roky od úplnýho mrňouska.
Letos se se Šiškou loučil Kubík. A i když jsem pláč a dojetí spolknul, tak nějak to na mě dolíhá silněji.
Úplně si vzpomínám, jak jsem brblal, když jsme měli jít na první brigádu, páč jsem nějak nepochopil, jak že to funguje komunitní školka (vždyť přece platíme školný, to si tam to dřevo nemůžou posekat sami?). Jak jsme vozili plyn, aby si měli všichni na čem ohřívat obědy. Jak chodil Míša častokrát zkroušenej, páč se tam do něj naváželi starší kluci. Jak jsme pak my chodili zkroušení, když se navážel do menších. Jak jsme si libovali v tom, že Kubík bude mít v posledním roce víc prostoru, protože Míša už bude ve škole a jak pak přišel covid.
Když jsem včera dostal do rukou šišku a otázku: co mi Šiška dala, snažil jsem se polknout knedlík v krku a neuměl jsem to ze sebe dostat nějak hezky. Ale špekuluju o tom pořád.
- Myslím, že mi dala víru v to, že se k mrňouskům je možný chovat hezky a s respektem. A potřebu tohle pro kluky hledat i jinde.
- Myslím, že nějak nasměrovala naše kroky směrem z Brna. Když prťaví kluci tráví celé dny venku v mrazech, dešti, parnu... tak se tak nějak zocelí. A ona ta zima s kamnama, ve dvou malých místnostech a s novým človíčkem bude potřebovat velkou míru houževnatosti. Díky Šišce ale vím, že to kluci dají.
- Dokázal jsem díky ní poznat pocit, jaký to je vejít do areálu vzdělávacího zařízení, říct všem i dětem "ahoj" usmát se na ně a zpátky dostat deset patnáct úsměvů a navrch čtyřlístek. Takovej pocit z instituce, která vaše dítě ráno spolkne velkejma dveřma a odpoledne zase vyplivne, prostě nezískáte.
Jak tak poslední dny balíme věci, choděj nám do bytu lidi zjistit, jestli by ho nekoupili, zvem všechny na naši rozlučku a já si pomalu na kole objíždím místa, kde jsem, než mě začala zlobit achilovka, běhával a měl je rád, a jak si tak říkáme, po čem a jak nám bude smutno, včerejší loučení se Šiškou mě zasáhlo přímo do srdce.
Je to už druhej silnej zásah. První byla zahrádka. Oba jdou z míst, který jsem nečekal.
A jak jsem včera ten knedlík spolknul a pláč v sobě udusil, teď už skoro nevidím na klávesnici. Tak chcu na závěr prostě jen říct. Díky, Šiško.