To jsme si zase užili světa.
Dneska to bude takový utahaný. V Pomalší jsme byli jen na otočku - v pátek tam v neděli zpátky.
- odklízíme pod střechou a furt špekuluju, jestli tam tu hlínu nechat a položit cokoli dalšího na ni, nebo ne. Děsně nechcem, aby nám z domečku zbyly jen obvodový stěny, když teď už víme, že střecha půjde dolů komplet.
- tak jsme se na povaly mrkli i zespodu. A taky udělali díru do betonu, jakože sondu, co je asi pod ním. Mno. Nic moc. prostě zase hlína. Ale zase to asi bude zábavný a dost snadný vymlátit, což by mohlo být ve finále fajn, páč světlá výška pokojů kolem 2,2 metru už moc zmenšit nejde, že jo.
- Kiki už se nechá i pochovat. Ještě před měsícem na nás jen prskala.
- po střechou je to furt ještě bojiště. Jenže když neprší, nebo prší jen trochu, tak nás tam nikdo moc nedostane, takže odklízení tam jde prostě pomalu a navíc furt nevím, jestli tam hlínu nenechat. - v sadu je bájově. Rozkvetlo. A taky se nám zazelenaly dvě ze čtyř vysazených hrušní. Tak snad se chytnou i ty zbylé.
- taky jsme našli něco, co vypadá jako chřest. Ale kde by se tam vzal? - včera, když nepršelo, dělala Jáňa na zahrádce, prubli jsme rajčata, co udělají, a řepu, a hrášek už je hezky venku...
- a já se začal zbavovat betonový hrůzy, co asi měla být původně místo pro pergolu nebo ňáký sezení. Postupně to vyměním za placáky, co jsou všudem kolem. A mezi nima poroste tráva. A bude tam obyčejný ohniště s píckou. A bude tam kamenný stůl - teda jestli seženu asi tak 5 dalších lidí, co mi pomůžou tu o pět metrů posunout. Moc hezký na tom bylo, že jsem porád vymýšlel, jak udělat základ pro pícku, na kterou dáme pečící kámen, až jsem kopnul do země a našel tam placák, který přesně k tomuhle účelu sedne jako ulitej. Zázraky se halt dějou.
Jak jsem ale psal, tak je to teď ale pro mě takový utahaný. Jak jsme tam díky rotační výuce mohli být v kuse týden, bylo to mnohem veselejší, víkendový přejíždění ale není to pravý. A taky se hrozně těšíme, až budeme přesněji vědět, jak a co vlastně chceme/můžeme stihnout ještě tenhle rok, a co si necháme na příští a na další.
Je to taková ta chuť dělat věci, krocená tím ďáblíkem vzadu, kterej říká to: počkej, až budeš mít většinu vstupů. A taky představa: dyk udělat podlahu ve dvou pokojích připravenou na podlahový vytápění, přece nemůže být takovej problém. A natáhnout elektriku na etapy taky ne, tak proč to rovnou celý neomlátit, dokud je čas? A pak zase to... no jo, neměl bys kámo ale začít od střechy?
Je to takový oscilování mezi Hurvínkem a jeho představou války, a paralýzou z analýzy. Ještě se člověk vyzná v těch behaviorálních vědách.
