7. dubna 2021.
Od tý doby, co jsem tu začal sdílet naše zkušenosti z Pomalší o tom, jak jsme na pozemku objevili spoustu zavážek, se mě občas napřímo, občas v náznacích ptáte, kam jsme se to dostali a jestli bordýlek, co objevujem, nebylo něco, co pozemek znehodnodnocuje, nebo nehodnotíme jako chybu, že jsme si to tu pořádně neprohlídli dopředu.
Tak chcu říct... bylo by skvělý, kdybychom přijeli na místo, a bylo tu čisto, bylo to vyklizený, potok za domečkem byl bez odpadků, kdybych netrávil hodiny vybíráním střepů z hlíny...
Ale na druhou stranu až to tu do roka do dvou dáme do pořádku, zbavíme se odpadků z půdy, kde chcem hospodařit a díky níž chcem být blíž přírodě, myslím, že si řeknem: stálo to za to. Opečovali jsme to tu. Udělali jsme něco malýho pro přírodu... a bude to takový vítězství pro všechny.
A cítím se spokojenej, páč dělám něco, co by možná nikdo další neudělal. A vlastně i ten projekt, o kterým sem tam píšu, a kterej Jáňa dneska zarámovala tak hezky behaviorálně ekonomicky: pozemek jako odkaz dalším generacím... teda nakoumání, jak přimět lidi, aby se pustili do likvidace svýho bordýlku za barákem, beru čím dál vážněji.
Kdyby vás k tomu něco napadlo, kdybyste se chtěli spojit a přidat znalosti, prostředky, chuť, ozvěte se. A kdybyste chtěli na pár dní vypadnout do krásný, jen trochu zaneřáděný přírody a pohrabat se rukama v hlíně, napište. Máme to tu zatím fakt spartánský, ale ňák se porovnáme.
Jo a na obrázku je jedna z náhodně rostoucích hrušní, co se tu na místních loukách objevujou. Tak jsem se zamiloval. #zitpomalsi
