4 dny pro sebe. V lesích. V tichu. Na Šumavě.
Hrozně jsem potřeboval čas pro sebe. Po létě v rekonstrukci. Po hrozně dlouhý době, kdy jsem musel bejt hlavně pro druhý. Zatímco první den jsem se hnal, ty další jsem už jen tak bloumal. Zastavil se u pařezu a hrál si se světlem. Sednul ke studánce a jen poslouchal kolotání vody. Nikam nechvátal. Kam dojdu, dojdu. Bydlení mám na zádech. Jedl levný paštiky a rohlíky. S jablkama a trnkama a šípkama, co jsem potkal po cestě chutnaly jak mana.
Když jsem omylem vylezl na Boubín, musel jsem rychle pádit pryč, páč tam byl bambilion lidí, ale jinak jsem jich potkal tolik, že by se na prstech jedný ruky dali spočítat - pěšinky jsem volil správný.
Poslechl jsem si Destrukci a Kde zpívají raci. Tu první si dejte, u druhé první třetinu.
Každou noc jsem se budil, páč mě děsně bolely flexory a každý ráno to bylo dobrý, tak jsem mohl zase jít.
Mohl jsem si jen tak dumat nad životem a myslet na to, kudy dál, když jsem nemusel přemejšlet, kam jdu a kdy tam budu. A asi bych ještě den dva snesl, než by mi začlo bejt smutno a abych si v sobě zavřel nějaký příběhy a ty nový pootevřel víc.
Ta potřebná dýlka mi naznačuje, že jsem mohl jít dřív. Páč jinak smutním po dvou třech dnech. Už dlouho jsem ale o tomhle výletu přemýšlel jako o přechodovým rituálu, kterej mi pomůže finálně zavřít kapitolu Pábení a střecha.
Takže jsem nakonec rád, že jsem si počkal. Hezkej život chce čas a hezkej čas znamená dobrej život.
