HORY. Býval jsem v nich často. A když ne v horách, aspoň v kopcích kolem Brna. Běhával jsem sám. Měl čas pro sebe. A po roce a půl, ve kterém jsme se přestěhovali, opustil jsem firmu, narodil se nám Matýsek… jsem si zase povolil, být den jen sám se sebou. V horách.A zažil toho moc. Vděk, když mě k sobě pouštěly a vítaly mě slunkem. Euforii z vrcholů, chodníčků. Hlad a žízeň utišené jahodami a zurčivou vodou z potůčku. Strach, když jsem zvolil špatnou cestu dolů po traverzu přes dlouhé štěrkové kamenné pole. Znovu vděk, protože tu cestičku někdo vyznačil malými troly, bez nich bych se dolů za světla nedostal a čert ví, jestli vůbec. Rozklepaný nohy. Louku plnou voňavý mateřídoušky. Nekonečně dlouhých posledních 12 kilometrů. I pláč, který tu sílu emocí na konci zpečetil. Děkuju za to všechno. Hrozně moc. Za každou minutu, kdy jsem mohl být jen sám se sebou. V horách.
