Tak co, stihnou to? Pnoucí fazole jsme do půdy dostali až o víkendu. Vloni byl první mráz prvního října. Ale moc věřím, že když kolem nich denně projdu ráno, a pozdravím, když jim večer popřeju dobrou noc a když na ně budu moc myslet, že to zvládnou. Moc bych chtěl vidět, jak se kluci v teepee schovávaj a blbnou tam. Jo a to jsem vám už říkal, že jsem si začal povídat s rostlinkama? Děláte to taky? A ne, na Crowleyho ješte nemám
"Abychom řekli pravdu, tak jediná věc, které Crowley v bytě věnoval pozornost, byly květiny. Byly bujné, zelené a překrásné a do poslední měly lesklé a zdravé listy.To bylo tím, že Crowley alespoň jednou týdně prošel celý byt s ručním postřikovačem, květiny orosil a přitom k nim tiše promlouval.O hovoru s květinami se doslechl začátkem sedmdesátých let na Rádiu Čtyři a považoval to za skvělý nápad. I když slovo hovořil možná není ten správný výraz pro to, co Crowley dělal.Ve skutečnosti se v nich snažil vypěstovat strach z Boha.Ještě přesněji strach z Crowleyho.Navíc k tomu všemu ještě Crowley vzal každé dva tři měsíce tu rostlinu, která rostla nejpomaleji, měla nažloutlé listy nebo zkrátka nevypadala tak dobře jako ty ostatní, a nosil ji od jedné květiny ke druhé. "Rozlučte se se svou kamarádkou," říkal jim. "Ona si chudinka nedá říct..."Pak s provinilou květinou opouštěl byt, aby se za hodinku dvě vrátil s prázdným květináčem, který pak na několik dnů postavil tak, aby na něj všechny ostatní květiny viděly.Jeho pokojové květiny byly nejkrásnější, nejzelenější a nejdokonalejší v celém Londýně. Také ovšem nejvystrašenější."(Neil Gaiman a Terry Pratchett, Dobrá znamení)